Zatímco hvězdné pozadí se zdá být neměnné, mezi stálicemi se odedávna pohybují nebeští poutníci, které staří Řekové nazývali planētēs (bludné hvězdy). Pro naše předky nebyly planety jen chladnými tělesy z hornin a plynů, ale dynamickými projevy božské vůle. Každá z nich byla ztotožněna s jedním z olympských bohů – od rychlého Merkura (Hermés), posla bohů, až po pomalý a rozvážný Saturn (Kronos), vládce času.
Antická astronomie, reprezentovaná Aristotelem, si vesmír představovala jako soustavu křišťálových sfér, které obklopují Zemi a nesou tyto božské poutníky v dokonalých kruzích. Dnešní věda nám sice odhalila jejich skutečnou fyzikální podstatu, ale jejich symbolická moc v naší kultuře přetrvává. Z pohledu hlubinné psychologie C. G. Junga fungují planety jako „kosmické hodiny“. Skrze princip synchronicity nám neříkají, co se „musí“ stát, ale ukazují na kvalitu času a archetypální síly, které právě aktivují naše nevědomí.
V roce 2026 nám tyto hodiny připraví výjimečné okamžiky. Hned v lednu zazáří v opozici největší planeta Jupiter, zatímco v říjnu budeme moci obdivovat Saturn v okamžiku, kdy se jeho prstence díky náklonu budou jevit jen jako nepatrná úzká čárka. Sledovat pohyb planet znamená vnímat tep vesmírného řádu, který nachází svou ozvěnu i v hlubinách naší vlastní duše.