Perseus / Umění / Do hloubky
Jak poznat Persea, i když chybí popisek
Hadi ve vlasech, zrcadlový štít, okřídlené sandály, připoutaná princezna a mořská obluda. Perseův mýtus zanechal v umění stopu, kterou se můžeme naučit číst.
Pomáhají nám v tom atributy – předměty, zvířata, oděvy nebo jiná poznávací znamení, podle nichž divák poznal, koho má před sebou.
Klíče prozradí svatého Petra, trojzubec Poseidóna a lví kůže Hérakla. Pojďme se podívat, co prozradí Persea.
Perseus: najděte hrdinu
Persea obvykle není těžké najít. Bývá mladý, atletický a ozbrojený – což ovšem v řecké mytologii stále ještě poněkud rozšiřuje okruh podezřelých. Rozhodující je proto jeho výbava.
Nejspolehlivějším poznávacím znamením je hlava Medúzy. Perseus ji drží v ruce, ukazuje poraženému protivníkovi nebo ji nese jako nebezpečnou trofej. Poznáme ji podle hadů ve vlasech a někdy i podle děsivého výrazu. Pokud tedy mladý hrdina třímá useknutou hlavu obrostlou hady, pátrání můžeme s poměrně velkou jistotou uzavřít.
Často ho provází také meč, kterým Medúzu zabil, a lesklý štít spojený s Athénou. Právě jeho odraz umožnil Perseovi přiblížit se k Medúze, aniž by se na ni podíval přímo. Na obrazech zachycujících samotný souboj proto štít není jen součástí hrdinské výstroje – je důležitou nápovědou k tomu, co se právě odehrává.
Dalším vodítkem jsou okřídlené sandály, které Perseus získal pro svou výpravu. Umělci někdy přesunuli křídla také na jeho přilbu nebo zobrazili hrdinu jednoduše ve vzduchu. Mytologická výbava zkrátka neprošla jednotnou technickou normalizací.
Méně nápadný je kibisis, zvláštní vak určený k bezpečnému přenášení Medúziny hlavy. Ta totiž nepřestala být nebezpečná ani po smrti. Perseus ji později používá jako zbraň a její pohled stále dokáže měnit živé bytosti v kámen. Pro praktického hrdinu je tedy vak na smrtící hlavu zhruba stejně důležitý jako pouzdro na cokoli, co opravdu nechcete omylem vytáhnout u večeře.
A nakonec je tu přilba neviditelnosti, kterou Perseovi poskytl Hádes. V obraze ji samozřejmě poznáme snáz než její účinek – zobrazit neviditelného hrdinu by totiž malíři poněkud komplikovalo kompozici.
Žádný obraz nemusí obsahovat celou tuto výbavu. Stačí několik znaků a především jejich souvislost. Hlava Medúzy, štít, křídla, meč – a mladý muž uprostřed dění. Když se tyto stopy sejdou, je velmi pravděpodobné, že jsme narazili na Persea.
Pak už zbývá druhá otázka: ve které části jeho příběhu právě jsme?
Medúza: hadi jsou jen začátek
Medúzu poznáme snadno. Alespoň si to myslíme.
Hadi místo vlasů jsou její nejznámější poznávací znamení, ale ve starověkém umění mohla vypadat podstatně divočeji. Mívá širokou tvář, vyceněné tesáky, vypoulené oči, vyplazený jazyk a někdy i křídla. Je to bytost určená k tomu, aby děsila – a antičtí umělci se nesnažili její vzhled příliš zjemňovat.
Zvláštní postavení měla samotná Medúzina hlava neboli gorgoneion. Objevovala se na štítech, chrámech, nádobách, mincích i dalších předmětech jako ochranné znamení. Děsivá tvář měla odhánět zlo: něco jako antický bezpečnostní systém založený na předpokladu, že nejlepší obranou proti hrůze je ještě o něco větší hrůza.
Postupem času se ale Medúza proměňuje. Její tvář ztrácí část zvířecí obludnosti a stále častěji připomíná krásnou ženu. Hadi zůstávají, nebezpečí také, ale krása a hrůza se začínají podivně prolínat.
Právě na této hranici stojí slavná Caravaggiova Medúza. Její hlava je namalovaná na vypouklém štítu a zachycená v okamžiku krajního děsu. Ústa křičí, oči jsou doširoka otevřené, z krku stříká krev. Není to klidná trofej po skončeném souboji. Jako bychom zastihli Medúzu právě ve chvíli, kdy pochopila, co se stalo.
A možná i ve chvíli, kdy sama spatřila svůj smrtící obraz.
Scottish National Gallery, Edinburgh
Museo del Prado, Madrid
Zeus v podobě Diany
Jiný obrazový okruh se soustředí na začátek příběhu: na epizodu, v níž se Zeus přiblíží ke Kalistó v podobě Diany. Tato verze mýtu byla pro umění mimořádně lákavá, protože v sobě spojuje převlek, klam a nejasnost pohledu.
Na obrazech tohoto typu divák ví víc než Kalistó. Vidí někoho, kdo vypadá jako Diana, ale není Diana. Obraz tak pracuje s dvojí identitou: s podobou, která klame, a s příběhem, který se pod ní skrývá.
Právě tady se ukazuje, jak odlišně může umění s mýtem zacházet. Zatímco vyprávění může stručně říct „Zeus se přiblížil v podobě Diany“, obraz musí tuto záměnu ukázat. Musí vymyslet gesto, blízkost, pohled, kompozici. A zároveň spoléhá na diváka, že zná příběh a pochopí, proč je scéna tak znepokojivá.
U rokokových malířů, například u Bouchera, se tento motiv často proměňuje v elegantní a smyslovou scénu. Antické drama se obléká do hebkých barev, hedvábných těl a líbezné krajiny. Člověk by skoro zapomněl, že pod touto pastelovou nádherou pracuje velmi temný mechanismus mýtu. Skoro.
Nelson-Atkins Museum of Art, Kansas City
soukromá sbírka
Arkas a medvědice
Méně slavný, ale velmi silný obrazový motiv zachycuje okamžik, kdy Arkas míří na medvědici, aniž tuší, že před ním stojí jeho matka Kalistó.
Tady se mýtus stává téměř divadelní scénou. Arkas vidí zvíře. Divák ví, že je to Kalistó. Napětí vzniká z rozdílu mezi tím, co ví postava, a tím, co ví ten, kdo se dívá. V obraze se na okamžik zastaví čas: luk je napjatý, medvědice je ohrožená, Zeus musí zasáhnout dřív, než se příběh uzavře další tragédií.
Právě grafiky a ilustrace k Ovidiovým Proměnám tento motiv zachycují velmi účinně. Nemají vždy slavnostní sílu velkých pláten, ale mají vyprávěcí přesnost. Ukazují, jak se mýtus dá zhustit do jediné scény: matka, syn, nepoznání, zásah shora.
A pak už přichází katasterismus. Příběh opouští les a vstupuje na nebe.
Arkas, který se chystá zabít svou matku, proměněnou v medvěda / 1590
Ovidius, Metamorphoses 29, Universitaire Bibliotheken Leiden
Když se mýtus stane dekorací
Kalistóin příběh nezůstal jen ve velkých obrazech a knižních ilustracích. Putoval i do dekorativního umění: do tapisérií, porcelánu, drobných předmětů a luxusních interiérů.
To je zvláštní druh proměny. Mýtus, který původně vysvětluje bolestný osud a hvězdnou proměnu, se stává obrazem na předmětu, který má zdobit prostor. Drama se mění v ornament. Antická látka vstupuje do salonu.
Není to nutně zrada příběhu. Spíš další důkaz, jak pružně evropská kultura s mýty zacházela. Jednou byly zdrojem učeného vyprávění, jindy malířskou výzvou, jindy dekorací pro ty, kdo chtěli mít doma trochu Olympu — pokud možno bez všech jeho vrtošivých důsledků.
Porcelán, polychromní malba, zlacení.
Velký vůz nad moderní nocí
Vedle Kalistó jako Velké medvědice žije na obloze ještě jiný, civilnější obraz: Velký vůz. Astronomicky je to jen část souhvězdí Velké medvědice. Kulturně je to ale jeden z nejznámějších hvězdných tvarů vůbec.
Velký vůz má výhodu, kterou by mu mohlo závidět mnoho komplikovanějších souhvězdí: člověk ho opravdu najde. Nepotřebuje k tomu dokonalou představivost, antický slovník ani trpělivost profesionálního hvězdáře. Stačí několik jasných hvězd a ochota zvednout hlavu.
V moderním umění se Velký vůz objevuje například u Vincenta van Gogha v obraze Hvězdná noc nad Rhônou. Tady už nejde o Kalistó, Arkase ani Héru. Velký vůz není postavou mýtu, ale součástí nočního prostoru: nad řekou, městem, světly a dvojicí lidí na břehu.
Musée d’Orsay, Paříž
Zpět na “Už vím, kde je sever”