Pozorování oblohy / Umění / Do hloubky
Zhmotnění nebeské klenby
Socha, které se budeme věnovat, je nádherným uměleckým dílem, ale tak trochu i historickou detektivkou.
První písemné zmínky o ní jsou až z roku 1562, kdy ji získal kardinál Alessandro Farnese. Díky tomu, že se udržela po staletí ve sbírkách této rodiny, známe ji pod jménem Farneský Atlás.
Dnes je součástí sbírek Museo Archeologico Nazionale di Napoli.
Farnéský Atlás jako umělecké ztvárnění astronomického poznání v mytologickém rámu
Farnéský Atlás je římská mramorová socha, obvykle datovaná přibližně do 2. století n. l., často kolem roku 150 n. l.. Vznikla pravděpodobně jako římská kopie starší řecké, helénistické předlohy.
Socha zobrazuje Titána Atlanta v pokleku, jak na ramenou nese nebeskou sféru — nikoli Zemi. To je důležité: moderní představa „Atlás drží planetu“ je pozdější zjednodušení. Antický Atlás nese nebe, tedy kosmickou klenbu. U Farnéského Atlanta se tato klenba proměnila v kamenný glóbus s reliéfy souhvězdí.
Čáry, které nejsou na ozdobu
Na sféře jsou vytesána klasická souhvězdí a základní nebeské kruhy — rovník, ekliptika, obratníky, polární kruhy a kolury. Nejsou to ozdoby. Právě tyto linie ukazují, že sféra není jen krásně vytesaná koule s postavami, ale pokus zachytit řád oblohy. Proto je dílo mimořádné nejen pro dějiny sochařství, ale i pro dějiny astronomie: bývá označováno za nejstarší dochovaný nebeský glóbus nebo nejstarší známé trojrozměrné zobrazení nebeské sféry s klasickými souhvězdími.
Proč je tak důležitý
Největší význam sochy není jen v tom, že je krásná. Její síla je v propojení tří vrstev:
Mýtus: Atlás jako potrestaný Titán nese nebe.
Astronomie: sféra zachycuje souhvězdí a nebeský řád.
Umění: poznání se mění v tělo, gesto a mramor.
Farnéský Atlás není jen socha k pohledu zepředu. Jeho hlavní „text“ se vine po celé nebeské sféře.
Pohled zvenčí
Souhvězdí jsou na glóbu zobrazena zvenčí, jako by se divák díval na nebeskou sféru z prostoru mimo Zemi. Proto jsou oproti běžnému pohledu na noční oblohu zrcadlově obrácená.
Existuje i slavná hypotéza, že rozmístění souhvězdí na sféře může souviset se ztraceným hvězdným katalogem Hipparcha. Bradley Schaefer ji hájil jako možnost, že glóbus odráží stav oblohy kolem 2. století př. n. l.; jiní badatelé, například Dennis Duke, byli k této přesné identifikaci skeptičtější. Socha je obecně chápána jako mimořádné svědectví o antickém zobrazování nebeské sféry.
Denderský zodiak
Farnéský Atlás není jediným starověkým dílem, které proměňuje oblohu v mapu. Podobně pozoruhodný je Denderský zodiak z chrámu bohyně Hathor v Egyptě — kruhový reliéf, který převádí hvězdné nebe, zodiak, planety a dekany do podoby chrámového obrazu. Zatímco Dendera klade nebe na strop posvátného prostoru, tvůrce sochy ho pokládá na ramena Titána Atlanta. Jednou je kosmos kruhovým diagramem nad hlavou, podruhé mramorovým globem.
Denderský zodiak převádí nebe do kruhového chrámového reliéfu. Farnéský Atlás ho mění v nebeskou sféru, kterou nese lidské tělo.
NEPROPADEJTE PANICE!
Atlás musel na svých zádech držet celé nebe. Pokud tedy máte pocit, že se vám svět hroutí na hlavu, vzpomeňte si na Atlanta. On s tím nepraštil, i když mu hvězdy pravděpodobně dost lezly krkem. Vy to taky zvládnete – i bez mramorových svalů.
Atlante, tohle ti posílá Zeus!
Zpět na “K čemu sloužilo pozorování oblohy našim předkům”